Thread: Jim Hunters dlouho, vyhrazené kariéru v NASCAR vydělává na své místo v NMPAs Hall

Jim Hunter si užil dlouhé a úspěšné kariéře v mnoha rolích s NASCAR a pár jeho speedways. Byl zvolen do NMPA ' s Hall of Fame.

Dříve, než budu vyprávět o mém příteli, pozdní Jim Lovce, který je jedním z nejnovějších členů Národního Motorsports Press Association Síň Slávy, chtěl bych nabídnout stručnou historii poučení.
Tam byl čas - před můj čas - při pravidelné NASCAR mediální pokrytí bylo téměř neexistující.
Na rozdíl od dnes, když to přišlo k pokrytí denní tisk držel houpat. Rádio bylo přerušované a televize se nestaral. A jak můžete snadno zjistit, kyberprostoru bylo neslýchané.
Takže fanoušci získal většinu svých novinek z rodného listů je sportovní oddíl. Dobře, dovolte mi, změnit se, že - že to, jak fanoušky na jih od Mason-Dixon linka dostal své novinky.
Tedy Jižní motorsports writer - člověk, který zjevně neměl práci pro Indianapolis noviny - byl cenný chlap, a to nejen pro své čtenáře, ale také pro NASCAR.
Tam bylo několik z nich. Nejčastěji novinky, které bylo hlášeno o svém rodném městě skladby. Jakýkoliv účet NASCAR událostí jinde byl předložen, jen stručně, komunikačních služeb.
V roce 1960, denní tisk, že za NASCAR pokrytí důležité byly umístěny v Daytona Beach, Atlanta, Charlotte, Columbia, Florencie, Spartanburg, Roanoke, Greensboro, a v poněkud menší míře, Birmingham, Greenville, a Bristol.
Jejich motorsports spisovatelů, pilně se týkalo místních událostí, napsal funkce a nabídl komentář. Ale neměli pohybovat velmi daleko.
Své dokumenty nestaral platit pro rozšířené pokrytí.
Hunter přišel z Univerzity v Jižní Karolíně, kde byl vychrtlý fotbal široký přijímač, a ukázal se jako sportovní redaktor pro Columbia papíru.
V jeho dny jako sportovní novinář, Hunter byl známou postavu v garáži, kdo by mohl tvrdit, přátelství s takovými legendami jako David Pearson (vpravo).

Mimo jiné byl součástí motoristického porazit. Nejsem si jist, jak přistoupil na to, že na první, ale já vím, on se stal jedním z Kolumbie většina podnikavý spisovatelů.
On nevěřil v nic jiného, než dát své nejlepší. Jak to mám vědět? Jak jsem řekl, byl podnikavý. Pro něj, pokrývají závod, byla jedna věc - ale zpráva o NASCAR a jeho lidí byl další, a neméně důležitá, část práce.
Hunter jednou strávil noc v Darlington je nechvalně známé hřiště do souboru kus o zkušenosti.
“Pokud si dobře vzpomínám, že jsem to neudělal obzvláště dobrou práci,” řekl.
Dobře, že je poněkud pochopitelné, pokud nejste připraveni na celonoční párty, na které jsem se mohl přidat, Hunter byl. Nicméně, on to udělal.
Jak čas pokračoval, Lovce stal pracovní partnera s koncem Joe Whitlock. Společně vytvořili pracovní “corporation”, které poskytujeme, jako tandem, více než dostatečné, zpravodajství a zábavy - zejména pro čtenáře svého času.
Všichni v garáži znal.
Ne, nebyli průkopníků NASCAR pokrytí. Místo toho, oni byli inovátorů.
Když jsem se poprvé setkal Hunter v polovině 70. let měl přestěhoval do Atlanty.
Byl jsem nový, ale nikdy považován mě jako povýšenec. Spíše, byl jsem jeho rovné. On nabídl radu, vyprávěla příběhy a nikdy nenaznačil, že možná jsem byl v přes hlavu.
Jsem poslouchal každé slovo, které řekl.
Hunter, spolu s koncem Dick Thompson, public relations director v Martinsville Speedway, poradila mi víc než jednou, že nejlepší příběhy v závodní nepřišel z akcí. Přišli z lidí.
Hunter se přesunul, a mohu dodat, ve prospěch své kariéry. On se stal public relations director na Darlington, Talladega a NASCAR sám.
On vyvinul do funkce prezidenta Darlington a pak vstal, aby se stal viceprezident pro vztahy s veřejností pro NASCAR, jeho postavení, když prošel na Říjen. 29, 2010 po celoroční boji s rakovinou.
Celý jeho profesní život byl zasazen v NASCAR.
Ale nezáleželo na tom, jakou funkci zastával. On byl vždy sám. Tam nebyl žádný pocit vlastní důležitosti, žádné vzdušné převahy.
Členem mediální bylo, aby ho někdo význam. , Proč? Jednoduché. On byl jeden. Věděl, co práce obnáší, co televizního vysílání/spisovatel potřeboval.
A tak byl snadno k dispozici. On byl vždy zdrojem informací. Vím nesčetněkrát, když mu přijde do multimediálních center, sednout a odpovědět na každou otázku, zeptal se ho - a on to udělal tak dobře, že v éře Internetu a sociálních médií.
On jednou letěl z Daytona Beach, Concord, NC, jen aby mi rozhovoru.
Jednou jsem jel na Darlington pro další rozhovor a on trval na tom, že jsme spolu na oběd, který byl v rohlíku stát. Ale k jeho nenáročné sebe, zdálo se, přirozená věc.
Vždycky vzal jeho volání z médií, když mohl. Když nemohl, vrátil je.
Jako dávný přítel, kterého jsem se mohl vždy žertování s ním - a nebyl jsem sám. Byl jsem jedním z mála, kteří mu říkali “Velký Bílý Lovec.” Jo, to je nesmysl. Ale, mezi námi, věděli jsme, že to, co ji představoval.
Moje nejmilejší vzpomínka Hunter se stalo před několika lety v jeho sídle v Daytoně.
Byl jsem tam s pár jedinci, kteří byli v hledání NASCAR je pomoci pro motion picture projekt, který bych mohl dodat, že je stále ve vývoji.
Když se konzultován Hunter on jim řekl něco, co jsem považoval za samozřejmé. On řekl, “víme, že si může dělat tento film s námi, helena bez nás. My bychom raději si to s námi.”
Pak řekl:
“Jste velmi šťastný, že má Steve Waid na palubě s vámi. Mohu vás ujistit, že to je dobrá věc. Každý ho zná. Každý ho nemá rád.”
Ano, to byl PR. Ano, on dělal jeho práci. Nicméně, když řekl, že existuje významný rozdíl - on se mi podíval přímo do očí, jako by mi ho chtěl každé slovo.
Nikdy jsem nezapomněl na ty slova.
Ani z dob, kdy jsem hledal mé nohy jako novinář a ty, když jsem se stal jeden, já nikdy.
Na NMPA učinil vynikající volbou pro jeho Síně Slávy.
Proč?
Ne proto, že Jim Hunter byl můj kamarád a jeden pro mnoho dalších.
Spíše, je to proto, že byl zvolen člověk, jehož konečným celoživotní práci a obětavost byly na sport sám o sobě.
A je to tak mnohem lepší.

Attachment 3891Jim Hunter enjoyed a long and successful career in many roles with NASCAR and a couple of its speedways. He has been elected to the NMPA’s Hall of Fame.

Before I tell you about my friend, the late Jim Hunter, who is one of the newest members of the National Motorsports Press Association Hall of Fame, I would like to offer a brief history lesson.
There was a time – before my time – when regular NASCAR media coverage was almost non-existent.
Unlike today, when it came to coverage, newspapers held sway. Radio was intermittent and television didn’t care. And, as you can easily determine, cyberspace was unheard of.
So fans garnered most of their news from the hometown newspaper’s sports section. Well, let me amend that – that’s how fans south of the Mason-Dixon line got their news.
Thus a Southern motorsports writer – one who obviously didn’t work for an Indianapolis newspaper – was a valuable guy, not only for his readers, but also for NASCAR.
There were few of them. Most often the news they reported was about their hometown tracks. Any account of NASCAR events elsewhere was presented, tersely, by wire services.
In the 1960s newspapers that considered NASCAR coverage vital were located in Daytona Beach, Atlanta, Charlotte, Columbia, Florence, Spartanburg, Roanoke, Greensboro, and, to a somewhat lesser extent, Birmingham, Greenville, and Bristol.
Their motorsports writers diligently covered the local events, wrote features and offered commentary. But they didn’t roam very far.
Their papers didn’t care to pay for extended coverage.
Hunter came out of the University of South Carolina, where he was a scrawny football wide receiver, and emerged as a sports writer for the Columbia paper.
Attachment 3892In his days as a motorsports journalist, Hunter was a familiar figure in the garage area who could claim friendship with such legends as David Pearson (right).

Among other things he was part of the motorsports beat. I am not sure how he accepted that at first but I know he became one of Columbia’s most enterprising writers.
He didn’t believe in anything other than giving his best. How do I know? As I said, he was enterprising. For him, covering a race was one thing – but to report on NASCAR and its people was another, and equally important, part of the job.
Hunter once spent the night in Darlington’s infamous infield to file a piece about the experience.
“As I remember, I didn’t do a particularly good job,” he said.
Well, that is somewhat understandable if you are not prepared for all-night partying, which, I might add, Hunter was. Nevertheless, he did it.
As time pressed on Hunter became a working partner with the late Joe Whitlock. Together they formed a working “corporation” that provided, as a tandem, more than sufficient news and entertainment – especially for the readers of their time.
Everyone in the garage area knew them.
No, they were not the pioneers of NASCAR coverage. Instead, they were innovators.
When I first met Hunter in the mid-‘70s he had moved on to Atlanta.
I was new, but he never regarded me as an upstart. Rather, I was his equal. He offered advice, told stories and never suggested that perhaps I was in over my head.
I listened to every word he said.
Hunter, along with the late Dick Thompson, the public relations director at Martinsville Speedway, counseled me more than once that the best stories in racing didn’t come from the events. They came from the people.
Hunter moved on, and, I might add, to the benefit of his career. He became the public relations director at Darlington, Talladega and NASCAR itself.
He evolved into a role as president of Darlington and then rose to become the vice president of public relations for NASCAR, his position when he passed on Oct. 29, 2010 after a yearlong battle with cancer.
His entire professional life was imbedded in NASCAR.
But it didn’t matter what position he held. He was always himself. There was no sense of self-importance, no air of superiority.
A member of the media was, to him, someone of importance. Why? Simple. He had been one. He knew what the job entailed; what the broadcaster/writer needed.
So he was readily available. He was always a source of information. I know of countless times when he would come into media centers, sit down and answer every question asked of him – and he did so well into the era of the Internet and social media.
He once flew from Daytona Beach to Concord, N.C., just to provide me with an interview.
I once drove to Darlington for another interview and he insisted that we have lunch together – which was at a hot dog stand. But to his unpretentious self, it seemed the natural thing to do.
He always took his calls from the media when he could. When he couldn’t, he returned them.
As a long-time friend I could always banter with him – and I was not alone. I was among the few who called him “Great White Hunter.” Yeah, it was nonsense. But, among us, we knew what it represented.
My fondest memory of Hunter happened several years ago at his headquarters in Daytona.
I was there with a couple of individuals who were in search of NASCAR’s help for a motion picture project, which, I might add, is still in progress.
When they consulted Hunter he told them something I considered to be obvious. He said, “We know you can make this movie with us or without us. We would rather have you do it with us.”
Then he said:
“You are very fortunate to have Steve Waid on board with you. I can assure you this is a good thing. Everybody knows him. Everybody likes him.”
Yes, it was PR. Yes, he was doing his job. However, when he said it there was a significant difference – he looked me straight in the eye as if to tell me he meant every word.
I have never forgotten those words.
Nor, from the days when I searched for my legs as a journalist and to those when I became one, will I ever.
The NMPA has made an excellent choice for its Hall of Fame.
Why?
Not because Jim Hunter was my friend and one to many others.
Rather, it is because it has elected a man whose ultimate lifetime work and dedication were to the sport itself.
And it is so much the better for it.